Hlavní událostí koncertního programu je Stabat Mater italského skladatele Marca Rosana,
který jí upravil na objednávku přímo pro pěvecké duo Kchun. Jako přípravu a pro umocnění
duchovní dimenze interpreti zařadili na úvod kombinaci středověkého a barokního repertoáru
– do rámce jedné z ikonických violoncellových suit Johanna Sebastiana Bacha zasadili dva
dávno zhudebněné biblické příběhy z Itálie a Německa.

Šest suit, které Bach napsal během svého kapelnického angažmá v Köthenu, patří
k nejhranější a nejobtížnější sólové literatuře pro violoncello. Z dobových pramenů
nevyčteme, kdy přesně a za jakým účelem vznikly – nejspíš mezi lety 1717 a 1720 pro dva
vynikající cellisty zaměstnané ve stejné době na köthenském dvoře, Christiana Ferdinanda
Abela a Christiana Linikeho. Stejně jako u mnoha dalších Bachových skladeb, ani zde se
nedochovaly žádné originální rukopisy. Nejstarším pramenem je kopie zhotovená v roce 1726
Johannem Peterem Kellnerem, minimálně stejně významný je i opis Anny Magdaleny Bachové z roku 1727. Suity se vyznačují obdivuhodnou pestrostí technických prostředků, širokou škálou emocí a typickým Bachovým uměním interakce polyfonických hlasů. Zároveň jsou v použití jednoho nástroje velmi koncentrované a intimní. O jejich znovuobjevení a velkou popularitu se zasloužil španělský violoncellista Pablo Casals, který je jako první v novodobé historii ve 30. letech dvacátého století provedl a nahrál. Suita č. 2 d moll, BWV 1008 je jednou ze dvou mollových suit sbírky. Preludium připomíná Bachovy velké varhanní toccaty. Bach
používá jednoduchou arpeggiovou figuru a staví z ní velmi soudržné fráze, jakési vlny, v nichž mollová tónina drží velké napětí. Preludium uzavírá koda, jež vše navrací do intimních rozměrů. Každá další část, která následuje, podporuje základní náboj suity – tragičnost a vzdor. Tato suita, snad více než všechny ostatní, zaujme posluchačovu pozornost kontrastem
mezi noblesním jazykem francouzských tanců, z nichž Bach vychází, a houževnatostí Bachova kompozičního myšlení.

Nejspíš z druhé poloviny 13. století pochází františkánský hudební rukopis nazývaný Laudář
z Cortony. Sdružuje celkem 47 laud, tedy chvalozpěvů, nalezen byl v kostele sv. Františka
v toskánském městě Cortona a je dnes uložen v místním muzeu. Laudy se zpívaly v laickém
jazyce, tedy italsky, a tento rukopis je nejstarším nelatinským pramenem duchovní hudby na
území Itálie. Chvalozpěvy jsou inspirovány Františkem z Assisi, který na počátku 13. století
kázal evangelium v italštině. Prvních šestnáct laud má mariánskou tematiku, další sledují
liturgický kalendář. Lauda Plangiamo quel crudel basciar (Naříkejme nad tím krutým
polibkem, kterým byl Bůh kvůli nám ukřižován) pojednává o Jidášově zradě a Kristově smrti.
Naopak latinský hymnus Ave generosa (Zdrávas, vznešená, slavná a nedotčená dívko) oslavuje
Pannu Marii a její neposkvrněné početí Božího Syna, tedy radostnou událost na počátku
Kristova příběhu. Jeho autorkou je německá křesťanská mystička, hudebnice a benediktinka
Hildegarda z Bingenu, která se stala nejvýraznější osobností a zakladatelkou středověké
„ženské mystiky“ a propagátorkou mariánské úcty. Už v dětství mívala vidění a v osmatřiceti
letech se stala abatyší kláštera sv. Disiboda u Bingenu. Během svého života založila další dva
kláštery, a především kázala a psala spisy o svých viděních a jejich výkladech a zabývala se
také medicínskými tématy. Je autorkou básní a jednohlasých liturgických zpěvů
uspořádaných podle liturgického roku do spisu Symphonia armoniae celestium revelationum.
Katolická církev ji už v 16. století prohlásila za svatou, její vliv na církevní učení znovu nedávno
vyzdvihl papež Benedikt XVI.

Soudobý italský skladatel Marco Rosano se narodil v Turíně a od roku 1995 žije v Belgii. Jeho
tvůrčí paleta je velice pestrá – jak v hudebních žánrech (klasická a elektronická hudba,
popmusic, filmová a reklamní hudba, dětské ukolébavky), tak v různých rolích (skladatel, hráč,
aranžér, producent). Zastává názor, že existuje jen jedna hudba, která k nám promlouvá,
dokáže zprostředkovat emoce, energii a život, a zkoušení jejích různých podob je obohacující.
Největší vášní je však pro Rosana přece jen hudba klasická. Jedním z jeho klíčových děl je
zhudebnění textu latinské sekvence Stabat Mater, který vyjadřuje bolest Panny Marie pod
Kristovým křížem. Skladbu napsal v roce 2004, původně pro kontratenor, smyčce a varhany,
zcela otevřeně ve stylu napodobujícím barokní hudbu. Komponoval „na míru“ pro hlas
Andrease Scholla, jednoho z nejlepších současných světových kontratenoristů, který dílo
provedl nesčetněkrát, celkem na čtyřech kontinentech.